I. světová válka v letech 1914 – 1918
I. světová válka (jinak známá jako Velká válka) byl globální válečný konflikt probíhající v letech 1914 až 1918 jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi – mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi (tzv. Trojspolkem). Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Velká Británie, Francie a Rusko, přičemž v průběhu války se k Dohodě připojily další státy (např. v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA). Ústředními či centrálními mocnostmi byly původně Německo a Rakousko-Uhersko, které tvořily tzv. Dvojspolek. Připojením Itálie k těmto mocnostem vznikl tzv. Trojspolek, ovšem Itálie do války vstoupila na straně Dohody. V průběhu války se tak do Trojspolku přidala Osmanská říše a Bulharsko.
Rok 1914 – Rok 1915 – Rok 1916 – Rok 1917 – Rok 1918
I. světová válka skončila vítězstvím států Dohody nad státy Trojspolku, přičemž lidstvo zažilo dosud v dějinách nepoznaný masakr. Válka přinesla obrovské ztráty na životech válčících vojáků (státy Dohody zaznamenaly 5 525 000 mrtvých a 12 831 500 zraněných vojáků, státy Trojspolku pak 4 386 000 mrtvých a 8 388 000 zraněných vojáků), ztráty na civilním obyvatelstvu v důsledku hladu a strádání (cca 8 500 000 mrtvých) a materiální škody – především západní Evropa byla zcela zpustošena, z povrchu země zmizela celá francouzská města. I. světová válka pak také zásadním způsobem změnila politické uspořádání Evropy. Skončily staré monarchie (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Rusko a Německo) a vznikla řada nových států (Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko či pozdější Jugoslávie). Válka také přinesla nástup bolševiků v Rusku, postupně se začala rozpadat koloniální panství evropských mocností a do popředí se dostaly USA, které se staly nejsilnější průmyslovou i finanční velmocí.
V rámci období I. světové války náš spolek představuje vojáky německého 2. gardového granátnického pluku císaře Františka.
Vojáci pruského 2. gardového granátnického pluku císaře Františka
Rok 1914
Jednoznačnou příčinou I. světové války byly imperiální ambice evropských velmocí, kdy se některé země jako např. Německo či Itálie pokoušely prosadit vedle zavedených koloniálních velmocí jako byla Velká Británie či Francie. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se stalo největší vojenskou mocností v Evropě, kdy zejména budování válečného loďstva se stalo příčinou napětí mezi Německem a Velkou Británií. Neustále vzrůstal i spor Rakouska-Uherska s Ruskem o sféru vlivu na Balkáně. Tato oblast byla krátce před vypuknutím války součástí Osmanské říše, která se ovšem z této oblasti stáhla. Rakousko-Uhersko tedy nejprve vykonávalo nad Bosnou a Hercegovinou správu, aby je roku 1908 zabralo a připojilo k habsburské monarchii. Proti tomuto kroku protestovali jak obyvatelé Bosny a Hercegoviny, tak sousední Srbsko podporované Ruskem. V červnu roku 1914 rakousko-uherská armáda uskutečňuje v Bosně při hranicích se Srbskem velké vojenské manévry. Na manévry přijel jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand d’Este, který na jejich závěr navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na něj byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko s diplomatickou podporou Německa okamžitě žádalo vyšetření celé události a poslalo Srbsku nepřijatelné ultimátum, které ohrožovalo srbskou samostatnost. Vzhledem k negativní srbské reakci tedy Rakousko-Uhersko vyhlásilo 28. července 1914 Srbsku válku a okamžitě na něj zaútočilo, čímž vznikla srbská fronta. I přes úpornou snahu Rakouska-Uherska se mu však nepodařilo srbskou armádu porazit a na konci roku 1914 byly rakousko-uherské jednotky na téměř stejných pozicích jako na začátku války.
Krok Rakouska-Uherska spustil rychlý sled událostí založených na plnění spojeneckých úmluv. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o den později obsadilo Lucembursko a 3. srpna německá vojska porušila belgickou neutralitu a postupovala k francouzským hranicím. Téhož dne Německo vyhlašuje Francii válku a dalším válčištěm se stává západní fronta. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu, 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku a do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. I přes počáteční úspěchy německé armády v bojích na západní frontě se nepodařilo rychle porazit Francii (tzv. Schliefenův plán) a v polovině září se po strategicky významné bitvě na řece Marně (tzv. zázrak na Marně) fronta zastavila. Obě strany vykopaly a opevnily zákopové systémy, čímž vznikl fenomén zvaný zákopová válka. Tento nový styl válčení byl z hlediska techniky založen na zákopech, kulometech, dělostřelectvu a ostnatém drátu – v této situaci byl každý sebemenší postup o pár kilometrů či dokonce stovek metrů byl vykoupen obrovskými ztrátami.
Zákopová válka
Třetím válčištěm se podle očekávání stala východní fronta, kde Rusové zahájili 15. srpna ofenzívu do Východního Pruska, ale Němcům se podařilo tento útok zastavit a v několika bitvách (např. u Tannenbergu, u Mazurských jezer) Rusy porazit. Tím zachránili Prusko před invazí a vytvořili si podmínky pro postup v roce 1915. Na jižním úseku východní fronty (tzv. haličské frontě) stály proti sobě armády Ruska a Rakousko-Uherska. Ve větších bitvách (např. u Krasniku, u Komarowa) měla rakousko-uherská armáda převahu a podařilo se jí zatlačit ruské jednotky na východ o desítky kilometrů. V průběhu měsíce září ale Rusové přešli do protiútoku, který se zastavil 50 km východě od Krakowa, čímž Rusové ohrozili Slezsko a vytvořili si dobré nástupiště k útoku do Uher. Na pomoc tak musely být povolány německé jednotky. Následovala série bitev o Varšavu, které skončily 26. října 1914, přičemž ani jedna strana nedosáhla zamýšlených cílů ani velkých územních zisků. V listopadu 1914 pronikla ruská vojska za Karpaty na území východního Slovenska, ale v souvislosti s německým protiútokem se podařilo Rakousku-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.
Útok ruských vojáků
V srpnu 1914 také začaly boje v Africe, kde německé oddíly podnikaly úspěšné ofenzivní akce z Německé východní Afriky do britských kolonií Ugandy a Keni. Britové odpověděli druhého listopadu 1914 vyloděním u Tangy, ale nejenže se jim nepodařilo zničit německé síly, ale byli dokonce 5. listopadu zahnáni na ústup. Němcům padlo do rukou mnoho munice a materiálu a to jim umožnilo vést na tomto válčišti ofenzivní akce v roce 1915, protože vzhledem k námořní blokádě nebyli schopni německou východní Afriku zásobovat.
Vstupem Japonska do války na straně Dohody dne 23. srpna 1914 se válečný požár rozšířil do další části světa. V Tichomoří se bojovalo především o německé kolonie (Papuu, Samou, Šalamounovy ostrovy, Karolínské ostrovy, Marshallovy ostrovy, Mariánské ostrovy a Bismarckovy ostrovy) a protože Německo nemělo vzhledem k námořní blokádě možnost tyto pozice posílit, obsadily do konce roku 1914 japonské a australské jednotky všechny německé kolonie, čímž válka v Tichomoří téměř skončila (vyjma námořních operací jednotlivých německých křižníků, které se zde pokoušely rušit zásobovací trasy).
Dne 29. října 1914 vstupuje do války na straně Trojspolku Osmanská říše a vzniká tak několik nových menších front, neboť území Osmanské říše bylo na několika místech ve styku s územím států Dohody. Nejdůležitější z těchto front byla fronta na Kavkaze proti Rusku, kde po počátečním nástupu byly Osmanské armády zastaveny a o něco později zatlačeny do Arménie. Osmanské oddíly vedené německými důstojníky bojovaly s Brity v Egyptě a také v Mezopotámii.
Postupně bylo do války vtaženo 38 států. Původně rakousko-srbský konflikt přerostl ve světovou válku.
Rok 1915
V roce 1915 byli Němci nuceni poskytnout na srbské frontě pomoc svému rakousko-uherskému spojenci, neboť se ukázalo, že rakousko-uherská armáda není schopna dosáhnout naplánovaných cílů. Po přisunutí dostatečného množství jednotek začal 6. října rozhodující útok na Srbsko. Dne 11. října 1915 vstoupilo do války na straně Trojspolku Bulharsko, bulharská armáda zaútočila na Srbsko a bylo jasné, že soustředěnému náporu armád Německa, Rakouska-Uherska a nově Bulharska nemůže Srbsko dlouho odolávat. Přestože Srbové bojovali statečně, nezbylo srbské armádě než ustupovat na jih, pokud nechtěla být obklíčena a zničena.
O změnu situace na západní frontě se v roce 1915 pokusili Britové (10. března u Neuve Chapelle), Francouzi (u Champagne a v Alsasku) i Němci (22. dubna u Ypry včetně použití otravných plynů), ale jen malé části území změnily v tomto roce majitele. Bojovalo se rovněž na moři, kde německé ponorky dosáhly skvělých výsledků proti válečným i obchodním lodím Dohody.
Užití bojových plynů
V létě roku 1915 zahájili Němci v součinnosti s rakousko-uherskými vojsky generální ofenzívu na celé východní frontě. Výsledkem byly veliké územní zisky, ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska . Úplně porazit ruská vojska se však nepodařilo.
Dobytí ruských pozic a odvod zajatých ruských vojáků
Strategická situace Osmanské říše se během roku 1915 poněkud zhoršila, neboť Rusové zvítězili na Kavkaze, osmanský útok na Egypt s cílem dobýt Suezský průplav byl odražen a Britové s Francouzi se vylodili v Dardanelách s cílem získat kontrolu nad Dardanelským průlivem a zaútočit přímo na Istanbul. Boje v Dardanelách (bitva o Gallipoli) pak trvaly až do 9. ledna 1916, kdy byly vyčerpané oddíly Britů a Francouzů evakuovány. Toto vítězství sice umožnilo Osmanské říši pokračovat ve válce, ale boje ji velmi ekonomicky vyčerpaly.
Dne 3. května 1915 vystoupila Itálie z Trojspolku a 23. května vyhlásila válku Rakousko-Uhersku. Tato změna stran vyplynula z britsko-italských jednání v Londýně, kde bylo Itálii přislíbeno velké území Istrie a Dalmácie za vojenskou pomoc proti Trojspolku. Přesně o měsíc později spustili Italové ofenzívu ve směru na Terst, čímž vzniká italská fronta. Výsledkem byla bitva na řece Soči (Isonzo) ve které se italská armáda, i přes svou početní převahu nad oddíly Rakouska-Uherska, nedokázala posadit. Do konce roku 1915 se tak na tomto nevelkém území odehrály čtyři bitvy známé jako první až čtvrtá bitva na řece Soči. Výsledkem všech těchto bitev byly vysoké ztráty a téměř žádné územní zisky.
Rok 1916
Soustředěný nápor armád Trojspolku na Srbsko měl za následek vytlačení srbské armády z území Srbska. Jedinou možností před úplným zničením srbské armády tak byla evakuace na ostrov Korfu, která se úspěšně uskutečnila. Dne 3. března 1916 dosáhly jednotky Trojspolku srbsko-řecké hranice a krátce na to dorazily rakousko-uherské jednotky do jižní Albánie, čímž zanikla srbská fronta, ale vznikla fronta soluňská (makedonská). Počátky válečných aktivit v oblasti Egejského moře a Řecka se datují již od roku 1915, kdy francouzská a britská armáda zabraly některá území tehdy neutrálního Řecka, která byla použita jako odrazový můstek k útoku na Dardanely a k zásobování srbské armády. Když tak jednotky Trojspolku dorazily na srbsko-řecké hranice, čelili jim zde Francouzi a Britové. V průběhu roku 1916 zde bylo svedeno několik bitev, ale po zbytek války byla tato fronta vedlejší a neprobíhaly na ní velké pohyby, což se nezměnilo ani vstupem Řecka do války na straně Dohody dne 29. června 1917.
Na západní frontě obě strany plánovaly na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na francouzskou pevnost Verdun. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly a obě strany setrvávaly na svých pozicích. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na západě i východě. Na západě to byla anglo-francouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války, v níž 15. září použili Angličané poprvé tanky. Dohromady při bitvě na Sommě padlo na obou stranách více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. Na moři došlo k největšímu střetnutí této války, bitvě v Severním moři u Jutska, v níž Britové zvítězili ze strategického pohledu, neboť zahnali německou flotilu na ústup. Německé ponorky v roce 1916 opět dosáhly velkých úspěchů.
Útok německých vojáků za podpory minometu
Na žádost Francie a Velké Británie spustilo Rusko na východní frontě sérii útoků ve snaze upoutat co nejvíce německých jednotek a odlehčit tak západní frontě. Dne 4. června 1916 tak Rusko zahájilo velkou ofenzívu proti armádě Rakousko-Uherska na severozápadní Ukrajině. Tato tzv. Brusilova ofenzíva trvala do 20. září a zatlačila jednotky Trojspolku až o 60 kilometrů na západ.
Odvod rakousko-uherských vojáků zajatých při Brusilově ofenzívě
I v průběhu roku 1916 útočila italská armáda na rakousko-uherské pozice na řece Soči. Dne 11. března začala pátá bitva na řece Soči a do konce roku zde byly svedeny ještě další čtyři, ale kromě obrovských ztrát a postupu o pár desítek kilometrů nedosáhla italská armáda ničeho. Rakousko-uherská armáda odpověděla 11. března svojí ofenzívou v Jižním Tyrolsku. Tato ofenzíva zpočátku byla pro Italy překvapením a díky tomu se rakousko-uherské armádě podařilo postoupit, ale italský protiútok ji zatlačil do přibližně stejných pozic, odkud vyšla.
Novým bojištěm se stává rumunská fronta, neboť dne 28. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko Trojspolku válku a jeho armády zaútočily na Rakousko-uherské Sedmihradsko. Do poloviny září postoupili Rumuni o 75 kilometrů, reakce armád Trojspolku byla ovšem bleskurychlá a zničující, takže rumunská armáda byla v krátké době vytlačena z rumunského státního území a přeživší jednotky pokračovaly v boji v Moldavsku.
Rok 1917
Zima roku 1916-1917 prohloubila strádání civilního obyvatelstva. Politická, sociální a zásobovací krize dosáhla vrcholu nejdříve v Rusku. Boje na východní frontě, při nichž padly nebo byly zajaty miliony lidí, a nedostatek potravin se projevily demoralizací vojska s rozkladem vládního systému. Vzhledem k dlouhotrvající nespokojenosti s carskou vládou tak během března (února dle Juliánského kalendáře) roku 1917 v Rusku proběhla revoluce, která vedla k abdikaci cara a moc se postupně ocitla v rukou prozatímní vlády. Tato vláda chtěla dál pokračovat ve válce, tudíž na její pokyn zahájila ruská armáda dne 1. července na středním úseku východní fronty rozsáhlou ofenzívu (tzv. Kerenského ofenzíva). Zpočátku se podařilo armády Trojspolku překvapit a Rusové postupovali rychle vpřed. Ruská armáda však již byla v rozkladu a nepodařilo se tempo postupu udržet, takže již 16. července byli Rusové zastaveni a protiútok Trojspolku, který začal o tři dny později, je vytlačil z většiny dobytého území a způsobil jim veliké ztráty. Rusko tak sice ještě pokračovalo ve válce, ale nebylo schopno útoků strategického charakteru. Dne 7. listopadu (října dle Juliánského kalendáře) proběhla v Rusku další revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen státy Trojspolku, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Již 3. prosince tak bylo uzavřeno příměří a v Brestu Litevském začala mírová jednání mezi Německem a Ruskem. Rozdílné názory obou stran vygradovaly v ukončení příměří a obnovení německého postupu v Pobaltí počátkem roku 1918, čímž bylo Rusko donuceno dne 3. března 1918 podepsat mírovou smlouvu (tzv. breslitevský mír). Tímto krokem bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Především německá armáda, ale i rakousko-uherská armáda, reagovaly na tuto změnu situace přesunem mnoha jednotek z východní fronty na jiná bojiště, zejména na západní frontu, kde se chystal poslední německý pokus porazit Francouze a Brity, ale i na italskou frontu.
Útok rakousko-uherských vojáků proti oslabeným ruským jednotkám
Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody přešlo dne 31. ledna 1917 na neomezenou ponorkovou válku, což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. V důsledku vedené německé ponorkové války pak den 6. dubna vstoupily USA do války proti Německu a 7. prosince i do války proti Rakousko-Uhersku. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned, neboť USA potřebovala nějaký čas na zmobilizování a přesunutí své vojenské síly do Evropy.
Na téměř celé západní frontě zahájily německé armády dne 23. února 1917 strategický ústup do předem připravené linie obranných postavení, která byla pojmenována Hindenburgova linie. Dne 9. dubna zahájila britská armáda v oblasti Arrasu ofenzívu, ve které sice Britové svých cílů nedosáhli, ale podařilo se jim odvrátit německou pozornost od francouzské části fronty, kde Francouzi v oblasti Champagne zahájili ofenzívu dne 16. dubna. I přes počáteční úspěch utrpěli Francouzi obrovské ztráty, které vedly k vypuknutí vzpoury ve francouzské armádě. Tato událost velmi podlomila bojeschopnost francouzské armády po celý zbytek roku 1917 a jejím důsledkem byla změna ve francouzském vojenském vedení, které muselo několik měsíců obnovovat bojeschopnost francouzské armády. Koncem července začala další britská ofenzíva, která vyvrcholila třetí bitvou u Ypre. I přes pečlivou dělostřeleckou přípravu, která trvala několik dní postoupili Britové jen málo a následné německé protiútoky je zatlačily zpět do pozic, odkud vyšli. Dne 20. listopadu zaútočili Britové u Cambrai s tím, že nasadili hromadně tanky, ovšem výsledkem byly pouze veliké ztráty a malé územní zisky.
Po krachu Dardanelské operace změnili Britové a Francouzi válečnou strategii a pokusili se Osmanskou říši porazit nepřímou cestou. K srdci Osmanské říše tak postupovaly dvě armády. První armádou byla britská armáda v Egyptě, která 8. ledna 1917 zahájila útok na Sinajský poloostrov a zvítězila v bitvě u Magrunsteinu, čímž si otevřela cestu k plánovanému dobytí Jeruzaléma. Dne 26. března zahájili Britové postup do Palestiny a pokusili se prorazit osmanskou opevněnou linii Gaza – Beršaba. Toto se jim podařilo až při třetím útoku dne 31. října. Osmanská obranná linie se zhroutila, osmanské síly byly nuceny ustupovat na sever, čímž britské armádě umožnily dobýt 11. prosince Jeruzalém. Druhou armádou byla britská armáda v Mezopotámii, kde se Britové pokoušeli postoupit na Bagdád. Dne 22. února 1917 tak zahájily britské jednotky v Mezopotámii útok na osmanskou linii, kterou se jim podařilo prolomit. Již 11. března pokračoval britský postup, který po třech dnech bojů přivedl Brity do Bagdádu. Britové chtěli v postupu pokračovat, ale příchod letního počasí s vysokými teplotami jakýkoliv postup větších jednotek téměř vylučoval. Oživení nastalo na této frontě až dne 27. září, kdy postupující Britové svedli s osmanskou armádou vítěznou bitvu u Ramadi, čímž vytlačili osmanskou armádu ze střední Mezopotámie.
Italská fronta počátkem roku 1917 probíhala na téměř stejných místech jako začátkem války. Specifikem zdejšího bojiště byl horský terén, který zabíral většinu území na kterém se boje odehrávaly a velmi zvýhodňoval obránce, což byl jeden z hlavních důvodů italských neúspěchů v předchozích letech na tomto bojišti. Italské vrchní velení se však nevzdávalo svého cíle, kterým byl přístav Terst a tak dne 12. května po mohutné dělostřelecké přípravě začala 10. bitva na řece Soči. Boje trvaly až do 8. června, ztráty byly veliké na obou stranách, ale postup italské armády postup byl minimální. Již 18. srpna tak udeřila italská armáda znovu, ale opět se nepodařilo rakousko-uherské linie prolomit. I přes dosavadní vítězství ovšem muselo rakousko-uherské velení konstatovat, že jeho síly na této frontě jsou bez záloh a vyčerpány, takže požádali německou armádu o pomoc. Tato pomoc se sestávala z několika pěších divizí, ale hlavně sem Němci poslali svoje speciální úderné jednotky, které se tak osvědčily v bojích na východní frontě. Dne 24. října ohlásily 12. bitvu na řece Soči (známá též jako bitva u Caporetta) výbuchy tříštivých a plynových granátů, ale tentokrát byli cílem ofenzívy Italové. Německým a rakousko-uherským jednotkám se podařilo Italy překvapit. Již druhý den ofenzívy postoupili útočníci o 24 kilometrů a přinutili italské vrchní velení pomýšlet na ústup na řeku Tagliamento. Rozkaz k ústupu byl ale vydán až 27. října, takže italské jednotky začaly budovat své nové obranné pozice dost pozdě. Tohoto zpoždění využily armády Trojspolku, které 2. listopadu zahájily další útok, kterému italská obrana neodolala a Italové byli nuceni ustoupit o 96 kilometrů až na obrannou linii na řece Piavě.
Rok 1918
Na rok 1918 soustředili Němci na západní frontě většinu své armády včetně posil ze zanikající východní fronty s plánem na sérii ofenzív, které měly zničit britskou a francouzskou armádu dříve než ve větším počtu dorazí americké posily. Ofenzívy známé pod názvem Ludendorffova ofenzíva (též jarní ofenzíva) byly zahájeny dne 21. března 1918 útokem proti britské části fronty v úseku od Arrasu až ke St. Quentinu a La Fere. Překvapující německý útok prolomil britské pozice, která začal ustupovat k řece Sommě. Během několika se sice podařilo frontu stabilizovat, ale německá armáda postoupila zhruba o 64 km do nitra Francie. Další německý útok přišel 9. dubna a byl opět veden proti Britům, ale tentokrát na severním úseku poblíže hranic s Belgií u řeky Lys. Němcům se opět podařilo prolomit britské linie a situace začínala být kritická, ale Britové dokázali německý postup zastavit a tím získat několik cenných dní, aby mohly dorazit posily. Dne 17. dubna tak zastavily britské a francouzské jednotky německý postup v této oblasti a přestože se zde bojovalo až do konce měsíce, nebyl již v tomto sektoru německý postup obnoven. Třetí německá ofenzíva začala dne 27. května a jejím cílem byly francouzské jednotky u řeky Aisny. Němcům se opět podařilo prolomit nepřátelské pozice a postoupit až k řece Marně, ale byli 30. května zastaveni spojenými francouzskými a americkými jednotkami. Dne 4. června 1918 Němci tento útok zastavili, kdy se jim podařilo dobýt území do hloubky 32 kilometrů a v šířce 48 kilometrů. V pořadí čtvrtá německá ofenzíva začala dne 9. června útokem na francouzské jednotky podél řeky Metzy, která je přítokem řeky Oisy. Němcům se podařilo prolomit francouzské linie a postupovat, ale byli zastaveni o čtyři dny později francouzskými a americkými protiútoky. Začínalo být jasné, že ani koncentrovaná síla celé německé armády nemá šanci vyhrát do konce roku válku, přesto německé velení naplánovalo pátou ofenzívu. Tento útok začal dne 15. července a směřoval na francouzské jednotky v Champagni. Německá ofenzíva ovšem byla zastavena již 17. července a německé jednotky se musely stáhnout do obranných postavení, aby byla zkrácena fronta, neboť se očekávala ofenzíva vojsk Dohody. Ta začala 18. července v Champagni, spojené síly Dohody svedly s Němci bitvu na Marně a donutily je k ústupu. Dne 8. srpna začali Britové společně s Francouzi ofenzívu u Amiensu. Počáteční útok byl velmi úspěšný a Němci byli vrženi o 16 kilometrů zpět. Již 21. srpna obnovila Dohoda útok v tomto sektoru fronty a po několika dnech bojů donutila Němce ke generálnímu ústupu na Hindenburgovu linii, odkud svoje ofenzívy v březnu začali. Dne 26. září zaútočila armáda Amerických expedičních sil společně s francouzskými jednotkami na německé oddíly severně od Verdunu, čímž Američané začali ofenzívu Dohody nazvanou Mása-Ardeny. Němci byli dobře zakopáni ve třech liniích obrany, ale silám Dohody se do 3. října podařilo dobýt dvě z těchto opevněných linií, čímž udělali hluboký vlom do Hindenburgovy linie. Dne 27. září zaútočila britská armády na Cambrai a St Quentin, Britům se podařilo prolomit německé linie a postoupit až na předměstí Cambrai. O den později se k ofenzívě připojily spojené belgické, britské a francouzské jednotky v oblasti Flander a zaútočily v okolí města Ypry. I tento útok byl úspěšný a síly Dohody postupovaly. Dne 29. září se k ofenzívě v oblasti Cambrai a St Quentin připojily další jednotky britské a francouzské armády, kdy se těmto silám podařilo dobýt Hindenburgovu linii a zatlačit Němce až na řeku Sellu. Dne 14. října zahájily spojené armády Francie a USA druhou fázi ofenzívy Mása-Ardeny, podařilo se jim dosáhnout vytyčených cílů a zdolat německou obranu. O tři dny později přešli do útoku Britové na řece Selle a do konce měsíce října vytlačili německé jednotky až za řeku Šeldu. Na podzim roku 1918 se tak fronta začala přibližovat k hranicím Německa, německá vojska začala pociťovat krizi z únavy a z vyčerpávajících bojů a navíc dne 29. října vypuklo v německých námořních základnách Kiel a Wilhelmshaven povstání námořníků, kteří odmítli uposlechnout rozkazu vyplout proti Britům. Brzy se nepokoje začaly šířit po celém Německu, jelikož zde díky námořní blokádě byla problematická zásobovací situace. V této situaci tak 7. listopadu začala mezi Německem a Dohodou jednání o příměří. Dne 11. listopadu v 11.00 hod. pak bylo ve vlakovém štábním voze u severofrancouzského města Compiégne toto příměří podepsáno, čímž byly ukončeny boje nejen na západní frontě, ale i celá I. světová válka.
Na soluňské (makedonské) frontě byla 15. září zahájena mohutná ofenzíva vojsk Dohody. V čele útoku stály srbské jednotky, které byly po evakuaci na ostrov Korfu přepraveny roku 1916 do Řecka. Proti mnohonárodnostním silám Dohody stála na hranicích Řecka bulharská armáda a malé množství německých a rakousko-uherských jednotek, neboť většina jich byla odvelena na jiné fronty . Počáteční útok států Dohody byl úspěšný, bulharská obrana byla prolomena a když dne 29. září padlo Skopje, zhroutila se bulharská armáda úplně. 30. září tak bylo uzavřeno příměří mezi Bulharskem a Dohodou, což mělo za následek vystoupení Bulharska z války.
Vzhledem ke zhroucení ruské armády na Kavkaze postupovaly jednotky Osmanské říše počátkem roku 1918 rychle Arménií a došly až do ropného střediska Baku. Dne 19. září 1918 obnovili Britové postup v Palestině. Linie osmanské armády byly v bitvě u Megida rychle prolomeny a Britové postoupili během tří dnů o 112 kilometrů. Vzhledem k uzavření příměří a pak míru s Ruskem mohla Osmanská říše odvolat mnoho jednotek z Arménie a zpomalovat britský postup. Britská armáda měla v té době nad osmanskou armádou převahu ve všech důležitých aspektech a navíc za osmanskými liniemi působili Arabové, kteří útočili na železnici, po které osmanská armáda přepravovala zásoby. 1. října stáli Britové před Damaškem. K jejich velkému překvapení je však nevítala palba, ale arabští partyzáni, kteří Damašek dobyli. Další den následoval pád Bejrůtu a 25. října dobyli Britové Aleppo vzdálené 320 kilometrů. Vzhledem k tomu, že Osmanská říše byla u konce svých sil, začala hledat cestu k příměří, které bylo vyhlášeno 30. října 1918.
Na počátku roku 1918 probíhala italská fronta úplně jiným územím než předcházející roky. V důsledku drtivé porážky italských vojsk u Caporetta postoupily armády Trojspolku až k řece Piavě. Na jaře roku 1918 Němci stáhli většinu svých jednotek na západní frontu k připravované jarní ofenzívě ve Francii a italskou frontu zanechali v rukách Rakouska-Uherska. Dne 15. června zahájila rakousko-uherská armáda velkou ofenzívu s cílem překročit řeku Piavu a postoupit dále na města Verona a Padova. Ofenzíva trvala týden a útočící jednotky se pak stáhly zpět s velikými ztrátami, aniž dosáhly nějakých územních zisků. Italské velení se rozhodlo nepronásledovat ustupujícího nepřítele a raději pokračovalo ve shromažďování vojsk (včetně britských, francouzských a amerických jednotek) a zásob na vlastní ofenzívu. Dne 23. října tak zaútočily síly Dohody a brzy se jim podařilo překročit řeku Piavu a postupovat na východ. Vojenská situace Rakouska-Uherska již byla v té době katastrofální, neboť Rakousko-Uhersko bylo velmi vyčerpáno hospodářsky, ale hlavním problémem byl morální rozklad armády, který byl způsoben nejen válečnými ztrátami, ale hlavně neochotou vojáků některých národů Rakousko-Uherské říše dále bojovat za rod Habsburků. Dne 26. října je tak ze strany Rakouska-Uherska zrušena spojenecká smlouva s Německem. Zlomovou událostí ofenzívy sil Dohody bylo dne 30. října vítězství nad rakousko-uherskou armádou u Vittoria Veneta. 3. listopadu tak požádalo Rakousko-Uhersko státy Dohody o příměří, které bylo podepsáno 4. listopadu 1918, přičemž v té době již byl zahájen proces pádu rakousko-uherské monarchie a rozpadu celé říše na několik menších států (např. Československo).
Když boje I. světové války utichly, setkali se představitelé mocností ve francouzském Versaille, aby byly sjednány podmínky mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými státy Trojspolku (centrálními mocnostmi). Výsledkem jednání byla Versailleská mírová smlouva podepsaná dne 28. června 1919. V této smlouvě uplatnily vítězné státy vůči Německu tvrdé podmínky – Německo bylo téměř odzbrojeno, muselo vítězným státům platit válečné reparace (kompenzační platby) a muselo odevzdat část svého území (např. Francii oblast Alssasko-Lotrinsko). Otázka německých válečných reparací pak byla dlouhodobě řešena, jelikož vedla k finančnímu zhroucení Německa a skončila až v roce 1933 nástupem A. Hitlera k moci, neboť nacisté reparace i celý Versailleský systém odmítli.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/První_světová_válka
http://www.gamepark.cz/1_svetova_valka_381026.htm
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/23441-prvni-svetova-valka-prvni-konflikt-ktery-zasahl-cely-svet/
http://www.dejepis.com/kapitola/prvni-svetova-valka-ruske-revoluce/
http://www.odmaturuj.cz/dejepis/prvni-svetova-valka-2/