Na rok 1918 soustředili Němci na západní frontě většinu své armády včetně posil ze zanikající východní fronty s plánem na sérii ofenzív, které měly zničit britskou a francouzskou armádu dříve než ve větším počtu dorazí americké posily. Ofenzívy známé pod názvem Ludendorffova ofenzíva (též jarní ofenzíva) byly zahájeny dne 21. března 1918 útokem proti britské části fronty v úseku od Arrasu až ke St. Quentinu a La Fere. Překvapující německý útok prolomil britské pozice, která začal ustupovat k řece Sommě. Během několika se sice podařilo frontu stabilizovat, ale německá armáda postoupila zhruba o 64 km do nitra Francie. Další německý útok přišel 9. dubna a byl opět veden proti Britům, ale tentokrát na severním úseku poblíže hranic s Belgií u řeky Lys. Němcům se opět podařilo prolomit britské linie a situace začínala být kritická, ale Britové dokázali německý postup zastavit a tím získat několik cenných dní, aby mohly dorazit posily. Dne 17. dubna tak zastavily britské a francouzské jednotky německý postup v této oblasti a přestože se zde bojovalo až do konce měsíce, nebyl již v tomto sektoru německý postup obnoven. Třetí německá ofenzíva začala dne 27. května a jejím cílem byly francouzské jednotky u řeky Aisny. Němcům se opět podařilo prolomit nepřátelské pozice a postoupit až k řece Marně, ale byli 30. května zastaveni spojenými francouzskými a americkými jednotkami. Dne 4. června 1918 Němci tento útok zastavili, kdy se jim podařilo dobýt území do hloubky 32 kilometrů a v šířce 48 kilometrů. V pořadí čtvrtá německá ofenzíva začala dne 9. června útokem na francouzské jednotky podél řeky Metzy, která je přítokem řeky Oisy. Němcům se podařilo prolomit francouzské linie a postupovat, ale byli zastaveni o čtyři dny později francouzskými a americkými protiútoky. Začínalo být jasné, že ani koncentrovaná síla celé německé armády nemá šanci vyhrát do konce roku válku, přesto německé velení naplánovalo pátou ofenzívu. Tento útok začal dne 15. července a směřoval na francouzské jednotky v Champagni. Německá ofenzíva ovšem byla zastavena již 17. července a německé jednotky se musely stáhnout do obranných postavení, aby byla zkrácena fronta, neboť se očekávala ofenzíva vojsk Dohody. Ta začala 18. července v Champagni, spojené síly Dohody svedly s Němci bitvu na Marně a donutily je k ústupu. Dne 8. srpna začali Britové společně s Francouzi ofenzívu u Amiensu. Počáteční útok byl velmi úspěšný a Němci byli vrženi o 16 kilometrů zpět. Již 21. srpna obnovila Dohoda útok v tomto sektoru fronty a po několika dnech bojů donutila Němce ke generálnímu ústupu na Hindenburgovu linii, odkud svoje ofenzívy v březnu začali. Dne 26. září zaútočila armáda Amerických expedičních sil společně s francouzskými jednotkami na německé oddíly severně od Verdunu, čímž Američané začali ofenzívu Dohody nazvanou Mása-Ardeny. Němci byli dobře zakopáni ve třech liniích obrany, ale silám Dohody se do 3. října podařilo dobýt dvě z těchto opevněných linií, čímž udělali hluboký vlom do Hindenburgovy linie. Dne 27. září zaútočila britská armády na Cambrai a St Quentin, Britům se podařilo prolomit německé linie a postoupit až na předměstí Cambrai. O den později se k ofenzívě připojily spojené belgické, britské a francouzské jednotky v oblasti Flander a zaútočily v okolí města Ypry. I tento útok byl úspěšný a síly Dohody postupovaly. Dne 29. září se k ofenzívě v oblasti Cambrai a St Quentin připojily další jednotky britské a francouzské armády, kdy se těmto silám podařilo dobýt Hindenburgovu linii a zatlačit Němce až na řeku Sellu. Dne 14. října zahájily spojené armády Francie a USA druhou fázi ofenzívy Mása-Ardeny, podařilo se jim dosáhnout vytyčených cílů a zdolat německou obranu. O tři dny později přešli do útoku Britové na řece Selle a do konce měsíce října vytlačili německé jednotky až za řeku Šeldu. Na podzim roku 1918 se tak fronta začala přibližovat k hranicím Německa, německá vojska začala pociťovat krizi z únavy a z vyčerpávajících bojů a navíc dne 29. října vypuklo v německých námořních základnách Kiel a Wilhelmshaven povstání námořníků, kteří odmítli uposlechnout rozkazu vyplout proti Britům. Brzy se nepokoje začaly šířit po celém Německu, jelikož zde díky námořní blokádě byla problematická zásobovací situace. V této situaci tak 7. listopadu začala mezi Německem a Dohodou jednání o příměří. Dne 11. listopadu v 11.00 hod. pak bylo ve vlakovém štábním voze u severofrancouzského města Compiégne toto příměří podepsáno, čímž byly ukončeny boje nejen na západní frontě, ale i celá I. světová válka.
Na soluňské (makedonské) frontě byla 15. září zahájena mohutná ofenzíva vojsk Dohody. V čele útoku stály srbské jednotky, které byly po evakuaci na ostrov Korfu přepraveny roku 1916 do Řecka. Proti mnohonárodnostním silám Dohody stála na hranicích Řecka bulharská armáda a malé množství německých a rakousko-uherských jednotek, neboť většina jich byla odvelena na jiné fronty . Počáteční útok států Dohody byl úspěšný, bulharská obrana byla prolomena a když dne 29. září padlo Skopje, zhroutila se bulharská armáda úplně. 30. září tak bylo uzavřeno příměří mezi Bulharskem a Dohodou, což mělo za následek vystoupení Bulharska z války.
Vzhledem ke zhroucení ruské armády na Kavkaze postupovaly jednotky Osmanské říše počátkem roku 1918 rychle Arménií a došly až do ropného střediska Baku. Dne 19. září 1918 obnovili Britové postup v Palestině. Linie osmanské armády byly v bitvě u Megida rychle prolomeny a Britové postoupili během tří dnů o 112 kilometrů. Vzhledem k uzavření příměří a pak míru s Ruskem mohla Osmanská říše odvolat mnoho jednotek z Arménie a zpomalovat britský postup. Britská armáda měla v té době nad osmanskou armádou převahu ve všech důležitých aspektech a navíc za osmanskými liniemi působili Arabové, kteří útočili na železnici, po které osmanská armáda přepravovala zásoby. 1. října stáli Britové před Damaškem. K jejich velkému překvapení je však nevítala palba, ale arabští partyzáni, kteří Damašek dobyli. Další den následoval pád Bejrůtu a 25. října dobyli Britové Aleppo vzdálené 320 kilometrů. Vzhledem k tomu, že Osmanská říše byla u konce svých sil, začala hledat cestu k příměří, které bylo vyhlášeno 30. října 1918.
Na počátku roku 1918 probíhala italská fronta úplně jiným územím než předcházející roky. V důsledku drtivé porážky italských vojsk u Caporetta postoupily armády Trojspolku až k řece Piavě. Na jaře roku 1918 Němci stáhli většinu svých jednotek na západní frontu k připravované jarní ofenzívě ve Francii a italskou frontu zanechali v rukách Rakouska-Uherska. Dne 15. června zahájila rakousko-uherská armáda velkou ofenzívu s cílem překročit řeku Piavu a postoupit dále na města Verona a Padova. Ofenzíva trvala týden a útočící jednotky se pak stáhly zpět s velikými ztrátami, aniž dosáhly nějakých územních zisků. Italské velení se rozhodlo nepronásledovat ustupujícího nepřítele a raději pokračovalo ve shromažďování vojsk (včetně britských, francouzských a amerických jednotek) a zásob na vlastní ofenzívu. Dne 23. října tak zaútočily síly Dohody a brzy se jim podařilo překročit řeku Piavu a postupovat na východ. Vojenská situace Rakouska-Uherska již byla v té době katastrofální, neboť Rakousko-Uhersko bylo velmi vyčerpáno hospodářsky, ale hlavním problémem byl morální rozklad armády, který byl způsoben nejen válečnými ztrátami, ale hlavně neochotou vojáků některých národů Rakousko-Uherské říše dále bojovat za rod Habsburků. Dne 26. října je tak ze strany Rakouska-Uherska zrušena spojenecká smlouva s Německem. Zlomovou událostí ofenzívy sil Dohody bylo dne 30. října vítězství nad rakousko-uherskou armádou u Vittoria Veneta. 3. listopadu tak požádalo Rakousko-Uhersko státy Dohody o příměří, které bylo podepsáno 4. listopadu 1918, přičemž v té době již byl zahájen proces pádu rakousko-uherské monarchie a rozpadu celé říše na několik menších států (např. Československo).
Když boje I. světové války utichly, setkali se představitelé mocností ve francouzském Versaille, aby byly sjednány podmínky mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými státy Trojspolku (centrálními mocnostmi). Výsledkem jednání byla Versailleská mírová smlouva podepsaná dne 28. června 1919. V této smlouvě uplatnily vítězné státy vůči Německu tvrdé podmínky – Německo bylo téměř odzbrojeno, muselo vítězným státům platit válečné reparace (kompenzační platby) a muselo odevzdat část svého území (např. Francii oblast Alssasko-Lotrinsko). Otázka německých válečných reparací pak byla dlouhodobě řešena, jelikož vedla k finančnímu zhroucení Německa a skončila až v roce 1933 nástupem A. Hitlera k moci, neboť nacisté reparace i celý Versailleský systém odmítli.