Prusko-rakouská válka roku 1866
Prusko-rakouská válka (jinak známá také pod názvem Německá válka či Sedmitýdenní válka) byl válečný konflikt roku 1866 ve střední Evropě vedený o převahu v Německém spolku mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé.
Prusko-rakouská válka roku 1866 skončila vítězstvím Pruského a Italského království nad Rakouským císařstvím a jeho spojenci. V důsledku prohrané války tak muselo Rakouské císařství mimo válečných reparací a ztráty Benátska rezignovat na své postavení v Německém spolku a další aktivní vystupování v německém prostoru. Zde získalo výsostné postavení Prusko a po vítězné prusko-francouzské válce v letech 1870 – 1871 zde pod jeho patronací vznikl jednotný německý stát – německé císařství. Rakousko tak obrátilo svůj zájem na Balkán, čímž byl vývoj událostí postupně směřován k 1. světové válce.
V rámci období prusko-rakouské války r. 1866 náš spolek představuje vojáky jednotky pruského 2. gardového granátnického pluku císaře Františka.
Vojáci pruského 2. gardového granátnického pluku císaře Františka
Příčiny a předehra k válce roku 1866
S vytvořením Německého spolku jako náhradu za zaniklou Svatou říši římskou národa německého souhlasil Vídeňský kongres v roce 1815, na kterém zástupci téměř všech zemí Evropy rozhodovali o budoucím uspořádání Evropy po skončení napoleonských válek. Německý spolek pak byl volný svazek německých království, knížectví a svobodných měst. Jeho členem a zároveň i předsedajícím státem bylo Rakouské císařství, které zahrnovalo České království, Uherské království, severní Itálii a území v Polsku. Dalším velmi ambiciózním státním útvarem Německého spolku bylo Pruské království, do jehož čela se v roce 1861 postavil energický, pokrokově uvažující a tvrdý voják, král Vilém I. a do funkcí ministerského předsedy pruské vlády a zároveň ministrem zahraničních věcí byl roku 1862 jmenován Otto von Bismarck. Začínají tak zesilovat rozpory Rakouska s jeho severním sousedem a dlouholetým rivalem, Pruskem, neboť cílem von Bismarckovy politiky se stává vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí úlohu Pruskem za účelem sjednocení jednotlivých německých států pod jeho nadvládou. V roce 1864 ještě vystoupily Prusko a Rakousko společně proti vojensky slabému Dánsku, které se po prohrané válce muselo vzdát knížectví Šlesvik-Holštýn. První země včetně přístavu Kiel připadla Prusku, druhou si přivlastnilo Rakousko.
Dánské tažení r. 1864 – pruští vojáci společně s vojáky rakouskými
Již na jaře roku 1865 se spory pruských a rakouských správních úřadů v obou těchto zemích tak přiostřily, že hrozilo vypuknutí válečného konfliktu. Ten se však ještě podařilo odvrátit tzv. Gastýnskou smlouvou ze srpna 1865. Pruská diplomatická činnost pod von Bismarckovým vedením však už byla podřízena jedinému cíli, a to vyprovokovat Rakousko k válečnému konfliktu. Diplomatické rozmíšky vygradovaly ihned po tom, co rakouský guvernér v Holštýnsku tomuto vévodství udělil samostatnost, neboť 7. června 1866 Holštýnsko obsadili Prusové a bylo zřejmé, že se spor bude řešit na válečném poli. Přesto byla snaha spor vyřešit diplomatickou cestou dne 14. června 1866 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde sídlil Spolkový sněm. Na Frankfurtském sněmu ale podal von Bismarck návrh na vyloučení Rakouska z Německého spolku a namísto smíru došlo k rozkolu, ve kterém se členové spolku rozdělili na dvě strany, když Rakousko předtím vyzvalo k vojenskému vystoupení proti Prusku. Události poté nabraly bleskový spád. V noci z 15. června na 16. června 1866 vtrhla pruská armáda do Hannoverska, Hessenska a Saska. Rakouská odpověď přišla 17. června v oficiálním Válečném manifestu císaře Františka Josefa I. Následujícího dne vydal Válečný manifest i pruský král Vilém I. Německý spolek byl tímto definitivně rozdělen, válka začala.
Válka roku 1866
Na Rakouské straně stála většina německých států – Bavorsko, Sasko, Württembersko, Bádensko, Hannoversko, Hesensko, Nasavsko a Kurhesensko, ale Rakouská vláda nedokázala jejich vojenské síly sjednotit a začlenit do své armády – jediné Sasko zachránilo po obsazení svého území Pruskem svůj armádní sbor, neboť tento zahájil 19. června 1866 ústup do Čech, aby se spojil s rakouskou armádou. Prusko nemělo vojenskou podporu žádného z německých států, avšak ještě před těmito událostmi si von Bismarck pojistil neutralitu evropských mocností – Ruska, Francie a Anglie. Důležitého spojence získalo Prusko v Itálii, která po válce v roce 1859 uzavřela s Rakouskem pouze příměří a nyní se jí zdálo, že nadešla vhodná chvíle obnovit válečný stav a bojovat znovu o Benátsko, dosud držené Rakouským císařstvím. Italové předali své poselství o vypovězení války veliteli rakouské Jižní armády arcivévodovi Albrechtovi 20. června poblíž Mantovy. Den na to se objevili s podobnou depeší pruští parlamentáři u rakouských pohraničních hlídek např. u Osvětimi, Opavy a Zlatých Hor.
Rakousko, které tak bylo nuceno vést válku na dvou frontách, vytvořilo dvě armády. Proti Prusku postavilo tzv. Severní armádu o síle 238 000 mužů pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka, v Itálii pak Jižní armádu arcivévody polního maršála Albrechta o síle 75 000 mužů. Prusko postavilo proti Rakousku a jeho spojencům tři armády. 1. armáda o síle 93 000 mužů pod vedením prince Bedřicha Karla měla za úkol vtrhnou do Čech z Lužice. Pruský korunní princ Bedřich Vilém velel 2. armádě o síle 115 000 mužů soustředěné ve Slezsku. Tzv. Labská armáda o síle 46 000 mužů pod velením generála Hewarta z Bittenfeldu a tzv. Mohanská armáda o síle 50 000 mužů pod velením generála pěchoty Vogela z Falkensteinu pak byly určeny pro boje ve středním Německu. Vrchním velitelem pruského vojska byl pruský král Vilém, ale ve skutečnosti válečné operace řídil jeho náčelník štábu Helmut von Moltke.
Rakouské vedení bylo přesvědčeno, že Prusové zaútočí nejkratší cestou přes Slezsko a Moravu na Vídeň. Rakouské jednotky tak byly z větší části dopraveny na Moravu a pod vedením polního zbrojmistra Benedeka soustředěny kolem pevnosti Olomouc. V Čechách byly umístěny jen předsunuté jednotky I. armádního sboru, které se měly spojit se saským armádním sborem, který vyklidil Sasko a přes Teplice se stahoval do Čech. Společně pak oba sbory v síle 60 000 mužů zaujaly postavení mezi Turnovem, Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví.
Vzhledem k úspěšnému postupu pruské Labské a Mohanské armády v bojích proti rakouským spojencům (např. Sasko, Württembersko, Bádensko, Hannoversko atd.) ve středním Německu, kdy se Prusku daří jednotlivé německé státy celkem lehce porážet, je po obsazení saského území pro tyto boje vyčleněna již pouze Mohanská armáda. Labská armáda tak dne 22. června 1866 zahajuje útok proti rakouským silám a vstupuje z okupovaného Saska přes Rumburk směrem K České Lípě na české území. O den později ji následovala 1.pruská armáda postupující do Čech od Žitavy směrem k Liberci. 23. a 24. června dochází u Chrastavy a Dlouhého Mostu k prvním srážkám mezi pruskými a rakouskými vojsky.
První střety rakouských vojáků s postupujícím předvojem pruské armády
Tou dobou zahajují operace i Rakušané, kteří se rozhodli, že na linii podél řeky Jizery svedou bitvu s nepřítelem, který vtrhl do Čech ze severu a severozápadu, tedy s pruskou 1. a Labskou armádou a poté se obrátí proti 2. pruské armádě vyčkávající prozatím ve Slezsku. Benedek proto zahajuje s hlavními silami přesun z Moravy do Čech a oběma sborům v Čechách (I. armádní a saský sbor) uložil, aby se pokusily zdržet na Jizeře postup pruských vojsk a u Miletína se poté spojily s hlavní armádou. Výsledkem tohoto rozhodnutí byly boje svedené ve dnech 26. a 27. června na Jizeře u Kuřívod, Mnichova Hradiště a Podolí, v nichž se uplatnila převaha výzbroje a taktiky pruské pěchoty.
Pruská jehlovka (jedna z příčin pruského vítězství)
V téže době zahajuje postup i 2. pruská armády, která vtrhla do Čech třemi proudy na Náchod, Trutnov a přes Broumov. Jelikož bylo rakouskému velení zřejmé, že linii řeky Jizery se nepodaří udržet, bylo rozhodnuto nevyhledávat boj na Jizeře, ale u Jičína. Pochod hlavních rakouských sil k Jičínu měl krýt proti nepříteli táhnoucímu ze Slezska VI. a X. armádní sbor. Na tyto dva sbory pak narazila 2. pruská armáda po překročení hranic. Pruský I. sbor tak byl dne 27. června u Trutnova poražen rakouským X. armádním sborem podmaršálka Gablenze a byl donucen k ústupu za hranice. Bylo to první a jediné rakouské vítězství v této válce. Naproti tomu u Náchoda skončil útok rakouského VI. sboru proti V. pruskému těžkou porážkou. Rakušané museli ustoupit až k České Skalici, kde se dne 28. června pokusili pruské vojsko zastavit nasazením VIII. armádního sboru, ale i ten byl poražen. Téhož dne byl X. rakouský sbor napaden pruským gardovým sborem a po těžkém boji u Rokytníku byl donucen k ústupu, pruská vojska tak měla otevřenou cestu k Trutnovu.
Za tohoto stavu nebylo již možné ani pomýšlet na soustředění celé rakouské armády u Jičína, Benedek se tak rozhoduje soustředit svoji armádu mezi Miletínem a Dvorem Králové. Tím se obrana Jičína stává zbytečnou a oběma tam stojícím sborů byl poslán rozkaz ustoupit k Miletínu. Rozkazy jsou ovšem doručeny až večer 29. června, kdy již oba rakouské sbory bojovaly s pruskými armádami. Jen za cenu velkých ztrát se podařilo boj přerušit a v noci na 30. června zahájit ústup.
Ústup rakouské armády k Miletínu
30. června je tak celá rakousko-saská armády soustředěna kolem Miletína, ovšem její postavení bylo ohrožováno postupem 2. pruské armády, která se po vítězných bojích posunula 29. června až do Dvora Králové a po vítězné bitvě u Svinišťan do Choustníkova Hradiště. Protože se Benedek vzdal myšlenky vést bitvu v dosaženém postavení, nařídil ustoupit k Hradci králové. Ještě 30. června zahájila celá armáda tento ústup a 1. července stanula po namáhavém pochodu západně od Hradce Králové za říčkou Bystřice. Rakouská armáda zde měla původně pouze načerpat nové síly k dalším operacím, avšak zprávy o pohybu Prusů z 1. a 2. července ukázaly, že do tohoto prostoru směřují i hlavní pruské síly, neboť 1. pruská armáda ráno 1.července zahájila další pochod a obsadila Hořice, po jejím pravém boku postoupila údolím řeky Cidliny ke Smidarům Labská armáda a postupovat začala i 2. armáda. Bendekovi na rakouské straně i Moltkemu na straně pruské tak bylo zřejmé, že v daném prostoru bude třeba přijmout boj.
Postupující pruská armáda
3. července 1866 v 7 hodin ráno tedy nedaleko Hradce Králové propukla krvavá bitva, v níž se střetlo více než 400 000 mužů (na obou stranách šly do boje přibližně stejné síly – asi 208 000 Rakušanů a Sasů proti přibližně 246 000 Prusů). Zpočátku se zdálo, že rakouská postavení ve zvlněném terénu za říčkou Bystřicí s mohutnou podporou vynikajícího dělostřelectva nápor pruské 1. armády a Labské armády zadrží, neboť 2. pruská armáda z prostoru Dvora Králové byla teprve na pochodu.
Rakouské dělostřelectvo
Ztráty Rakušanů (např. v prudkých bojích o les Svíb, který proti rakouskému II. a IV. sboru zuřivě bránila 7. pruská pěší divize) však brzy začaly dosahovat děsivých rozměrů. Zvrat situace definitivně nastal s příchodem 2. pruské armády na bojiště po poledni. Jednotky 2. pruské armády postupující od Hořiněvsi po tvrdém boji ovládly kolem 14. hodiny střed rakouského postavení na Chlumu, odrazily zoufalé pokusy rakouského I. armádního sboru o znovudobytí této pozice ve směru od Rozběřic a v zásadě tak rozhodly o pruském vítězství v bitvě. V 16 hodin vydal Benedek rozkaz k celkovému ústupu rakouských jednotek k Hradci Králové. Pruské jezdectvo začalo prchající vojsko pronásledovat, ale bylo zastaveno u Dlouhých Dvorů a Střezetic jezdectvem rakouským.
Jezdecká srážka u Dlouhých Dvorů a Střezetic
Rakouská Severní armáda a saský sbor se shromažďovaly u Třebechovic, Vysokého Mýta, Holic a Pardubic, aby poté zahájili ústup na Moravu, kde došlo k několika menším srážkám (např. 15. července u Tovačova) a soustředili se především na obranu Vídně. Poslední bitva celé války se odehrála 22. července u Lamače (dnes součást Bratislavy). V té době však již probíhaly intenzivní mírové rozhovory v Mikulově, které dne 26. července vyústily v příměří a později podpisem mírové smlouvy 23. srpna 1866 v Praze v konečný mír.
Pruští vojáci – vítězové války r. 1866
V době závěrečných bojů Benedekovy Severní armády proti pruským silám byly již v podstatě ukončeny boje v Itálii, kde rakouská Jižní armáda pod velením polního maršála Albrechta 24. června 1866 v kopcovité krajině nedaleko Gardského jezera porazila v bitvě u Custozy početně silnější italskou armádu vedenou králem Viktorem Emanuelem II. a uhájila tak hranice Benátska. Události na severním bojišti zde však ovlivnily další vývoj, neboť převážná část rakouské Jižní armády byla odvolána k Dunaji pro očekávanou obranu Vídně. Rozkazem z 9. července tak Benátsko opouští hlavní rakouské síly, ovšem italská armáda byla natolik zaskočena, že se na žádný větší protiútok nezmohla. Posledním triumfem Rakouska na jihu bylo senzační námořní vítězství 20.července u ostrova Lissa. Zakončením veškerých válečných operací v Itálii bylo uzavření příměří 12. srpna 1866 v Cormóns, kdy vzápětí Rakousko začíná vyklízet Benátsko, které se mělo stát součástí Italského království.