Rok 1917
Zima roku 1916-1917 prohloubila strádání civilního obyvatelstva. Politická, sociální a zásobovací krize dosáhla vrcholu nejdříve v Rusku. Boje na východní frontě, při nichž padly nebo byly zajaty miliony lidí, a nedostatek potravin se projevily demoralizací vojska s rozkladem vládního systému. Vzhledem k dlouhotrvající nespokojenosti s carskou vládou tak během března (února dle Juliánského kalendáře) roku 1917 v Rusku proběhla revoluce, která vedla k abdikaci cara a moc se postupně ocitla v rukou prozatímní vlády. Tato vláda chtěla dál pokračovat ve válce, tudíž na její pokyn zahájila ruská armáda dne 1. července na středním úseku východní fronty rozsáhlou ofenzívu (tzv. Kerenského ofenzíva). Zpočátku se podařilo armády Trojspolku překvapit a Rusové postupovali rychle vpřed. Ruská armáda však již byla v rozkladu a nepodařilo se tempo postupu udržet, takže již 16. července byli Rusové zastaveni a protiútok Trojspolku, který začal o tři dny později, je vytlačil z většiny dobytého území a způsobil jim veliké ztráty. Rusko tak sice ještě pokračovalo ve válce, ale nebylo schopno útoků strategického charakteru. Dne 7. listopadu (října dle Juliánského kalendáře) proběhla v Rusku další revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen státy Trojspolku, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Již 3. prosince tak bylo uzavřeno příměří a v Brestu Litevském začala mírová jednání mezi Německem a Ruskem. Rozdílné názory obou stran vygradovaly v ukončení příměří a obnovení německého postupu v Pobaltí počátkem roku 1918, čímž bylo Rusko donuceno dne 3. března 1918 podepsat mírovou smlouvu (tzv. breslitevský mír). Tímto krokem bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Především německá armáda, ale i rakousko-uherská armáda, reagovaly na tuto změnu situace přesunem mnoha jednotek z východní fronty na jiná bojiště, zejména na západní frontu, kde se chystal poslední německý pokus porazit Francouze a Brity, ale i na italskou frontu.
Útok rakousko-uherských vojáků proti oslabeným ruským jednotkám
Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody přešlo dne 31. ledna 1917 na neomezenou ponorkovou válku, což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. V důsledku vedené německé ponorkové války pak den 6. dubna vstoupily USA do války proti Německu a 7. prosince i do války proti Rakousko-Uhersku. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned, neboť USA potřebovala nějaký čas na zmobilizování a přesunutí své vojenské síly do Evropy.
Na téměř celé západní frontě zahájily německé armády dne 23. února 1917 strategický ústup do předem připravené linie obranných postavení, která byla pojmenována Hindenburgova linie. Dne 9. dubna zahájila britská armáda v oblasti Arrasu ofenzívu, ve které sice Britové svých cílů nedosáhli, ale podařilo se jim odvrátit německou pozornost od francouzské části fronty, kde Francouzi v oblasti Champagne zahájili ofenzívu dne 16. dubna. I přes počáteční úspěch utrpěli Francouzi obrovské ztráty, které vedly k vypuknutí vzpoury ve francouzské armádě. Tato událost velmi podlomila bojeschopnost francouzské armády po celý zbytek roku 1917 a jejím důsledkem byla změna ve francouzském vojenském vedení, které muselo několik měsíců obnovovat bojeschopnost francouzské armády. Koncem července začala další britská ofenzíva, která vyvrcholila třetí bitvou u Ypre. I přes pečlivou dělostřeleckou přípravu, která trvala několik dní postoupili Britové jen málo a následné německé protiútoky je zatlačily zpět do pozic, odkud vyšli. Dne 20. listopadu zaútočili Britové u Cambrai s tím, že nasadili hromadně tanky, ovšem výsledkem byly pouze veliké ztráty a malé územní zisky.
Po krachu Dardanelské operace změnili Britové a Francouzi válečnou strategii a pokusili se Osmanskou říši porazit nepřímou cestou. K srdci Osmanské říše tak postupovaly dvě armády. První armádou byla britská armáda v Egyptě, která 8. ledna 1917 zahájila útok na Sinajský poloostrov a zvítězila v bitvě u Magrunsteinu, čímž si otevřela cestu k plánovanému dobytí Jeruzaléma. Dne 26. března zahájili Britové postup do Palestiny a pokusili se prorazit osmanskou opevněnou linii Gaza – Beršaba. Toto se jim podařilo až při třetím útoku dne 31. října. Osmanská obranná linie se zhroutila, osmanské síly byly nuceny ustupovat na sever, čímž britské armádě umožnily dobýt 11. prosince Jeruzalém. Druhou armádou byla britská armáda v Mezopotámii, kde se Britové pokoušeli postoupit na Bagdád. Dne 22. února 1917 tak zahájily britské jednotky v Mezopotámii útok na osmanskou linii, kterou se jim podařilo prolomit. Již 11. března pokračoval britský postup, který po třech dnech bojů přivedl Brity do Bagdádu. Britové chtěli v postupu pokračovat, ale příchod letního počasí s vysokými teplotami jakýkoliv postup větších jednotek téměř vylučoval. Oživení nastalo na této frontě až dne 27. září, kdy postupující Britové svedli s osmanskou armádou vítěznou bitvu u Ramadi, čímž vytlačili osmanskou armádu ze střední Mezopotámie.
Italská fronta počátkem roku 1917 probíhala na téměř stejných místech jako začátkem války. Specifikem zdejšího bojiště byl horský terén, který zabíral většinu území na kterém se boje odehrávaly a velmi zvýhodňoval obránce, což byl jeden z hlavních důvodů italských neúspěchů v předchozích letech na tomto bojišti. Italské vrchní velení se však nevzdávalo svého cíle, kterým byl přístav Terst a tak dne 12. května po mohutné dělostřelecké přípravě začala 10. bitva na řece Soči. Boje trvaly až do 8. června, ztráty byly veliké na obou stranách, ale postup italské armády postup byl minimální. Již 18. srpna tak udeřila italská armáda znovu, ale opět se nepodařilo rakousko-uherské linie prolomit. I přes dosavadní vítězství ovšem muselo rakousko-uherské velení konstatovat, že jeho síly na této frontě jsou bez záloh a vyčerpány, takže požádali německou armádu o pomoc. Tato pomoc se sestávala z několika pěších divizí, ale hlavně sem Němci poslali svoje speciální úderné jednotky, které se tak osvědčily v bojích na východní frontě. Dne 24. října ohlásily 12. bitvu na řece Soči (známá též jako bitva u Caporetta) výbuchy tříštivých a plynových granátů, ale tentokrát byli cílem ofenzívy Italové. Německým a rakousko-uherským jednotkám se podařilo Italy překvapit. Již druhý den ofenzívy postoupili útočníci o 24 kilometrů a přinutili italské vrchní velení pomýšlet na ústup na řeku Tagliamento. Rozkaz k ústupu byl ale vydán až 27. října, takže italské jednotky začaly budovat své nové obranné pozice dost pozdě. Tohoto zpoždění využily armády Trojspolku, které 2. listopadu zahájily další útok, kterému italská obrana neodolala a Italové byli nuceni ustoupit o 96 kilometrů až na obrannou linii na řece Piavě.