II. světová válka v letech 1939 – 1945
II. světová válka probíhající v letech 1939 až 1945 byl dosud největší válečný konflikt, jenž zasáhl všechny kontinenty a jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí nejen z řad vojáků, ale i civilistů, nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.
V rámci období II. světové války náš spolek představuje vojáky americké 2. pěší divize a vojáky německého pěšího pluku č. 119 „List“.
Vojáci 2. pěší divize Armády Spojených států Amerických (US Army)
Vojáci pěšího pluku č. 119 „List“ německé armády (Wehrmachtu)
Jednou z hlavních příčin II. světové války byla poválečná situace v Německu. Stát, který byl hlavním viníkem I. světové války, se ocitl v nelehké situaci. Evropské velmoci se snažily různými způsoby zabránit tomu, aby se celosvětová válka opakovala a sepsaly proto několik mírových smluv (např. Versailleský mír), které se o to měly zavázat a uvalily na stát reparace, které měly pokrýt veškeré válečné škody. Německo se kvůli tomu ocitlo v hyperinflaci. Nelehká situace ve státě a obtížná životní úroveň německých obyvatel poté nahrála propagandě Adolfa Hitlera, představiteli Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), se kterou v listopadu 1932 vyhrál federální volby. 30. ledna 1933 tak byl Hitler jmenován říšským kancléřem a v roce 1934, po smrti prezidenta Hindenburga, přebral i prezidentské pravomoci. Stal se tak skutečným vůdcem německého národa.
Po nástupu k moci zahájil Hitler proces sjednocování německy mluvících občanů. 11. března 1938 proběhl v Rakousku státní převrat a o den později bylo Rakousko obsazeno německou armádou (nazývanou Wehrmacht). Po násilném připojení (tzv. anšlusu) Rakouska k Německu Hitler společně s fašistickým italským vůdcem Mussollinim přesvědčil na konci září 1938 představitele Velké Británie – Nevilla Chamberlaina a Francie – Eduarda Deladiera, aby podepsali dohodu, která nacistickému Německu dovoluje postoupit za hranice Československa a obsadit jeho pohraničí s vysokým počtem německých obyvatel – Sudety. Mnichovská dohoda, jak se této domluvě mezi představiteli zmíněných zemí říká, byla podepsána 29. září 1938 a umožnila tak odtržení Sudet od zbytku Československa. Přestože dohoda obsahovala mimo jiné Hitlerův závazek, že v Evropě nedojde k žádné jiné invazi, obsadil v březnu roku 1939 zbytek Československa, ve kterém vyhlásil protektorát Čechy a Morava. Na východě pak vznikl samostatný fašistický Slovenský stát.
Hitler však s požadavky neskončil a chtěl k Německu připojit i svobodné město Gdaňsk, kde žilo německé obyvatelstvo, a s ním i polské území, které by Německo s přístavním městem spojilo. Evropské státy tak pomalu začínaly chápat, že dohody s Hitlerem nejsou tou správnou cestou a Velká Británie s Francií tak začaly s Polskem jednat o obranných smlouvách. Reakcí na tyto jednání byla smlouva uzavřená mezi Německem a Ruskem v srpnu 1939 (tzv. pakt Ribbentrop-Molotov, pojmenovaný po ministrech zahraničí obou zemí), ve které se obě země dohodly na vzájemném neútočení po dobu deseti let a rozdělení sféry vlivu (Rusku mělo připadnout Pobaltí, Finsko a Moldavsko a část Polska). Němci následně vykonstruovali několik napadení na hranicích s Polskem, z nichž nejznámější byl předstíraný polský útok na vysílač v Gliwicích, kde Němci odvysílali krátkou protinacistickou zprávu v polštině. Na tuto situaci tak Německo mohlo reagovat a 1. září 1939 zahájil Wehrmacht invazi do Polska. Francie s Británií zareagovaly a 3. září Německu vyhlásily válku, účinnou pomoc Polsku však neposkytly. Polsko bylo během jednoho měsíce poraženo a rozděleno mezi Německo a Rusko, přičemž se zrodil fenomén taktiky tzv. bleskové války (nazývané blitzkrieg) soustřeďující velké množství sil na zemi i ve vzduchu a užívaný následně Němci i v jiných taženích.
V zimě 1939 – 1940 soustředila Velká Británie velkou vojenskou sílu ve Francii, ale hlavní strategií měla být obrana založená na tzv. Maginotově linii, což byl pruh opevnění zbudovaných podél hranic s Německem. Obě strany vyčkávaly, přičemž Rusko se mezitím zmocnilo tří pobaltských republik (Estonska, Litvy a Lotyšska) a části území Finska. Tato tzv. podivná válka skončila 9. dubna 1940, kdy Německo dalším bleskovým úderem obsadilo Norsko a Dánsko. O měsíc později německé síly obešly Maginotovu linii a přes Nizozemí a Belgii pronikly do Francie. Britům, kteří bojovali na straně Francie, se před zničením podařilo uniknout evakuací z přístavu Dunkerque, spolu s částí francouzských jednotek. V červnu Němci obsadili Paříž a Francie 22. června kapitulovala. Stát byl poté rozdělen na severní zónu okupovanou Němci a jižní zónu, kde pod režimem maršála Pétaina vznikl Fracouzský stát, který s nacistickým Německem spolupracoval. Podle hlavního města Vichy se mu říká také Vichystická Francie. Mnoho Francouzů však odmítlo porážku uznat a v Londýně byla ustanovena exilová vláda pod vedením Charlese de Gaulla, která pokračovala v boji. Německo mezitím získalo spojence ve fašistické Itálii pod vedením diktátora Benita Mussoliniho, která chtěla po vzoru Německa taktéž rozšiřovat svoje území. Dalším cílem Německa se stala Velká Británie, tehdy již pod vedením ministerské předsedy Winstona Churchilla. Před provedením samotné invaze se Německo pokusilo získat vzdušnou převahu. Sérii leteckých útoků německých vzdušných sil (Luftwaffe) proti britskému letectvu (RAF), jejíchž hlavní část se odehrála od srpna do října 1940, se říká letecká bitva o Británii. Počáteční německá taktika útoků na letiště RAF a vojenské továrny byla v září změněna na útoky proti civilním cílům za účelem podlomení morálky obyvatel Británie. Ačkoliv tyto útoky způsobily v Londýně a dalších městech velké škody, hrozba invaze pominula. Mezitím se válečný konflikt rozšířil ke Středozemnímu moři, neboť Itálie obsadila Řecko a bojovala proti Británii v severní a východní Africe. Italské porážky donutily Němce, aby jim přišli na pomoc a do severní Afriky tak byl vyslán expediční sbor nazývaný Afrika Korps, který zde dosáhl mnoha významných vítězství.
22. června 1941 Německo zahájilo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz. Tento útok zcela zaskočil sovětského diktátora Josefa Stalina a jeho armádu (nazývanou Rudá armáda) a německá vojska o síle tří miliónů mužů rychle postupovala vpřed třemi směry. Na severu Němci pronikli k Leningradu, který ovšem následně přes dva roky marně obléhali. Druhý směr byl veden na Moskvu a tam Němce zastavila zima. Na jihu se kvůli ropě snažili dobýt Kavkaz. 7. prosince 1941 zaútočila letadla z japonských letadlových lodí na americkou námořní základnu pacifické flotily Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Den poté vstoupily Spojené státy americké s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem, který do té doby podporoval britské válečné snažení, ale do evropského sporu se zdráhal otevřeně zasáhnout, do války proti Japonsku. 11. prosince 1941 vyhlásily nacistické Německo a Itálie válku Spojeným státům, čímž vzniklo spojenectví Osa Berlín-Řím-Tokio a byl utvrzen stav globálního konfliktu, kdy na jedné straně stály mocnosti Osy a na straně druhé státy Spojenců. Ochromení pacifické flotily poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Přes neutrální Thajsko napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942 a stal se nejvíce pokořující kapitulací britských dějin.
Přes pozoruhodné japonské úspěchy začátkem roku 1942 se karta začala právě v tomto roce obracet. Bitva o Atlantik dosahuje svého vrcholu, jelikož německé ponorky vážně poškozují obchodní plavby, na kterých záviselo přežité Velké Británie. Spojené státy totiž Británii a následně i Sovětský svaz zásobovali ohromným množstvím potravin a válečného materiálu. Koncem roku 1942 však bylo stále jasnější, že Spojenci nahrazují ztráty rychleji, než které způsobovaly německé ponorky. V říjnu 1942 byl německý Afrika Korps poražen v bitvě u El-Alamejnu a stáhl se tak z Egypta, zatímco převážně americká vojska začala dobývat francouzskou část severní Afriky (Alžír, Maroko, Tunis). V Tichomoří jsou svedeny dvě velké námořní bitvy (v Korálovém moři a u Midway), které Japonsko výrazně oslabily a v podstatě zastavily japonskou expanzi v Tichomoří. Američané tak začínají dobývat zpět Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu. Na ruské frontě Němci zahájili mohutný úder na jihu s cílem dobýt velké průmyslové centrum Stalingrad (nyní Volgograd). Odehrála se zde obrovská a vyčerpávající bitva, která však umožnila sovětům shromáždit síly, které v listopadu 1942 obklíčily celou 6. německou armádu. Němci se opakovaně a marně pokoušeli obklíčení prorazit, ale v beznadějné situaci v únoru 1943 kapitulovali.
V lednu 1943 se konala v Casablance konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly vylodily na Sicílii. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Nová Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv a o pár dní později se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Na tuto situaci reagovala Německá armáda, která obsadila severní a střední Itálii a troufalou akcí osvobodila i uvězněného Mussoliniho. Zdlouhavé boje v Itálii (např. o Monte Cassino) pak trvaly až do konce války. Na východní frontě zcela převzali iniciativu Rusové a porazili Němce i v největší tankové bitvě v dějinách v červenci 1943 u Kurska. Počátkem roku 1943 Američané v Tichomoří vítězí v bitvě o Guadalcanal, během roku získávají zpět Aleutské ostrovy a je dovršeno tažení na Východním pobřeží Nové Guineje a Šalomounových ostrovech. Koncem roku 1943 začíná americké tažení mezi malými tichomořskými ostrůvky útokem na Gilbertovy ostrovy. Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val.
6. června 1944 (den D) tak započala operace Overlord, což byl krycí název pro vylodění v Normandii. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června Spojenci získávají poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice, načež se rozběhla operace Market Garden, v rámci níž měli Spojenci plán rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala. 22. června 1944, v den třetího výročí napadení Sovětského svazu, zahájila Rudá armáda operaci Bagration, jež směřovala proti německým silám v Bělorusku. V červenci pak Rudá armáda zahájila operace na Ukrajině. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání, které však Němci po dvou měsících bojů brutálně potlačili. Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda operaci proti Rumunsku. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září zlomili Sověti odpor Němců a jejich místních spojenců v Pobaltí a pronikli do Bulharska. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Do konce prosince 1944 se Rudé armádě podařilo dokončit obklíčení Budapešti v Maďarsku. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. V únoru 1944 pokračovali Američané v Tichomoří ofenzívou na Marshallovy ostrovy. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 však byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikadze zcela rozdrcena.
V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku, jako např. Krakov, Vratislav atd. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci obsadili Američané most přes Rýn u Remagenu a otevřeli si tak cestu do německého vnitrozemí. Na východní frontě byly zahájeny ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem na Odře a Nise. Po více než týdnu tuhých bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které 8. května skončilo kapitulací a ústupem Wehrmachtu. Válka v Evropě pak skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Byla svedena náročná bitva o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty. 11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásila sovětská vláda Japonsku válku a napadla Japonce v Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945.